Srdce v příbězích

Jak jsem začínala s psaním

Jak jsem začínala se psaním

 


(Díky mojí milované paní učitelce Vildové, mojí mamince a tátovi, Ivance Melicharové, která vždy čte moje řádky, díky přátelům z VladceSily.cz, kteří mě podporovali a stále podporují na mé cestě, v tvoření)

 


Již v první třídě mě bavilo psát. Psaní mi totiž připomínalo kreslení, které bylo mojí vášní již od školky. Milovala jsem různé spojovačky, „dokreslovánky“… v písankách, a nejen v nich. Měsíc, co měsíc mi maminka kupovala nová vydání časopisů pro děti Sluníčko a Méďa Pusík, ve kterých byla prostoru k obtahování, dokreslování, spojování… spousta. A také mě bavily slabiky. Nemohla jsem se pokaždé dočkat na další hodinu Českého jazyka, při kterém se slabiky probírali. Dokonce jsem v nich byla nejlepší :-D

 


Večer, když už měl táta dokončenou práci kolem domu a na zahradě, často se věnoval mně. Sedli jsme si spolu ke stolu, dal mi papír, sám si také jeden vzal a kreslili jsme. Zbožňovala jsem ty okamžiky.

Večer, co večer ke mně usedali rodiče, někdy starší sourozenci na postel a předčítali mi krásné pohádky.

Často jsem pak postavám z knížek vymýšlela další příběhy. Měla jsem dokonce i svého imaginárního brášku Milana, který byl se mnou všude. Hrál si se mnou, chodili jsme spolu do školky, později do školy… a smyšlené příběhy jsem mu vyprávěla.

 


O pár let později, když už jsem uměla skutečně psát, skládat k sobě písmenka na papír tak, aby tvořila slova, věty… jsme ve škole, s paní učitelkou Vildovou, v hodinách češtiny, kromě psaní diktátů a slohových cvičení, což mě také velmi bavilo, tvořili básničky. A několik z nás, spolužáků, psalo i úspěšně. Vždy jsem si vizualizovala nějaký děj, příběh… a ten pak umisťovala na papír v podobě slov, vět…

 


Bohužel si již nepamatuji všechny básničky, které jsem vymyslela. Bylo jich hodně, spoustu z nich nechávala paní učitelka vytisknout v okresních novinách, nebo ve Zpravodaji, ale přece jen mi jedna básnička utkvěla v mysli. Byla to básnička, kterou jsem napsala v páté třídě pro maminku a kterou jsem pak obdarovala i paní učitelku, když se s námi loučila při odchodu do důchodu.

 


Když kopyta koní se rozezvoní

a den je za horami,

chystám se do postele mojí…

co zdá se mi? Že voní jahodami.

 


Pak krásný sen se mi bude zdát

o koních a jahodách.

 


Tehdy se paní učitelce velmi líbila, a ještě dnes si pamatuji na její slova: „Terez, prosím tě piš, piš, piš a nepřestávej…“

 


Nejspíše proto, že mi naši hodně četli, jak už jsem zmínila a později jsem si četla i sama, získala jsem hodně bujnou fantazii. Často se mi promítala ve spánku, ve snech, příběhy se mi utvářely v mysli při jízdě na kole, nebo na koni, na procházce přírodou… a protože jsem je nechtěla nechat jen tak zmizet, začala jsem je psát na papír. A protože mi brzy papíry nestačily, přišly na řadu sešity, které mi tvořily knihy. To bylo popsaných sešitů!

Často jeden celý sešit na příběh o zvířátkách, pro děti, například o Koryně a Kořině, dvou křečcích, sestřičkách, které měly lidské vlastnosti a společně spolu zažívaly mnoho zábavných, někdy i napínavých a poučných zážitků v lese, na zahrádce, u svého strýčka na statku…

 


Psala jsem opravdu hodně. Jiné děti si hrály s hračkami, nebo běhaly venku, já seděla za stolem a plnila sešity písmenky. Maminka je nestačila kupovat :-D

 


V období puberty přišly na řadu románky pro dívky, tak vznikla například knížka „Modelkou za všechny prachy“. To už byl tlustý sešit, s tvrdými deskami.

 


Ať jsem psala pohádky nebo romány pro dívky, pokaždé jsem vzala do ruky propisku, sešit a nechala ruku tančit po papíře. Vlastně jsem nad tím, co píšu, ani nemohla nijak moc logicky přemýšlet. Jedině tak vznikaly nejlepší příběhy. Tak mě napadá, že to všechno vytvořilo mé vyšší já, které mi ukázalo, co mám psát.

 


Tak dodnes vznikají moje pohádkové příběhy, které pro vás píšu, tak mohlo vzniknout i Srdce v příbězích.